Přirozenost a svoboda jako antifragilní cesta v rodičovství i životě

Tento článek má poněkud pozvolnější rozjezd, ale nenechte se odradit. Ve výsledku se týká nejen celého života, ale z veliké části i rodičovství. Jen se tam musíme dostat malým obloukem :).

Přirozenost, chaos, bláto a špína

Jsem člověk, který má rád chaos. Chaos a špínu. Ačkoliv jsem třeba bitcoiner a moc rád pracuji na notebooku, tak ta nejlepší kombinace pro mou osobní pohodu by byla sedět s tím notebookem někde u ohně v blátě za hlasitého bubnování a příjemného tance hippíků. Mít všechno špinavé a roztrhané a nechat k sobě víc připustit nějaký přirozený řád.

Chaosem však nemyslím destrukci a zmar, nýbrž přirozenost a její divokost. Věřím totiž, že věci mají často nějaký interní systém, na který my nedosáhneme. Dobře se to uvádí na příkladu křižovatky. Představte si dvě veliké a rušné křižovatky. Jedna je v New Yorku a druhá někde v Asii. Ta jedna je centrálně plánovaná za pomocí velikého množství semaforů, všichni jezdí přesně jako hodinky, barevná světýlka se mění. Druhá je zcela bez jakéhokoliv centrálního řízení. Možná že tam ani nejsou značky. Lidé i přesto projíždějí, vyhýbají se navzájem, pouštějí se a nebourají do sebe. A všechno šlape takovou přirozenější cestou. Já jsem osoba, která se mnohem více vyžívá v pohledu na tu křižovatku, co funguje způsobem, který my rádi nazýváme chaos, ačkoliv v tomto případě jde dle mého názoru jen o to, že ten systém neovládáme – není to chaos, je to řád, jen není v našich vědomých rukou, ale rozprostřený v decentralizované síti uvažování a podovědomí jednotlivých aktérů provozu.

Nejjistější volba v prostředí nejistoty

Jak jdu životem, začal jsem pozorovat, že ve chvílích, kdy si nejsem jistý, nebo nedokážu předvídat budoucnost (a pozor – neschopnost předvídat budoucnost si až příliš často nepřipouštíme), je sázka na přirozenost tou nejúspěšnější sázkou ze všech. Týká se to mnoha aspektů života, které mi právě přirozenost a svoboda pospojovala do konzistentního a fungujícího organismu. Přirozenost a svoboda se tak stává základním stavebním kamenem v našem rozhodování.

Nacházíme to v poměrně očividných aspektech, jako ve stravě, v lécích, v chůzi (a botách), v lidském chování (autenticita, které jsem veliký fanda a k níž se již mnoho let snažím ne zcela úspěšně dospět, je vlastně také absolutní forma přirozenosti). Po hlubším zamyšlení jsem si ale uvědomil, že tím mohu propojit v podstatě všechny aspekty a zájmy mého života.

Přirozenost a svoboda (neboli můj termín “chaos”) je základní kámen například i anarchokapitalismu, jehož jsem přívržencem. Ten vsází na přirozené fungování svobodného trhu nerušeného lidským egem vtěleným do centrálních plánovačů a poukazuje na to, že naše potřeba věci kontrolovat komplexní systémy naopak poškozuje. Přirozenost je bitcoin, který byl spuštěn a dále již nemá autoritu, která by jej řídila – je volný a to je jeho síla. No a nakonec to nejdůležitější – stejný základní kámen platí i pro rodičovství, v němž se snažím nechat věcem přirozený vývoj a dodat dítěti co největší svobodu.

Proč by zrovna svoboda a přirozenost měly být nejjistější?

1- Víme, že nejsme na konci našeho poznání

Vzhledem k tomu, že je bláznovství myslet si, že jsme na konci lidského poznání, pak se téměř nevyhnutelně stane to, že naše současná dogmata budou v budoucnosti vyvrácena, či hůře použita proti nám. Budeme například označeni za zločince, hájili-li jsme dogmaticky zločinecký režim zvaný “demokracie”, který sice momentálně za zločinecký nepovažujeme, ale je veliká pravděpodobnost, že vzhledem k tomu, že nejsme a nikdy nebudeme na konci našeho poznání, přijdou lepší a propracovanější režimy, v jejichž světle bude demokracie barbarská nesvobodná společnost. A nezbude nám nic jiného, než se posadit do role oběti s ublíženým “my jsme to tenkrát nevěděli, nic lepšího nebylo” podobně, jako se do role oběti dnes posazují angažovaní komunisti, kteří to samozřejmě také mysleli všechno dobře. Museli bychom se však do takové role stavět, kdybychom nikoho k ničemu nenutili? Kdybychom se spíše než na dogma zaměřili na svobodu?

Podobně je to u rodičovství. Při pohledu do historie můžeme dost jasně vidět, že přístupy k rodičovství se po generacích mění a je minimálně velice naivní si myslet, že už se dál měnit nebudou. Naše děti a vnoučata nám v budoucnu vyčtou dogmatické tlačení současných vědeckých výzkumů na poli vzdělávání, ačkoliv nám teď tyto výzkumy připadají dokonalé a může se skoro zdát že nic lepšího už přijít nemůže (jelikož si nic lepšího momentálně nedovedeme představit). Může a přijde. A budeme obviněni ze zníčených dětství a z traumat tak, jako naše generace obviňuje generaci našich rodičů, kteří se také jen řídili nejlepšími dostupnými informacemi o rodičovství v jejich době (a některé generace například reálně věřily, že dobře mířená facka může být v dlouhodobém důsledku pro dítě prospěšná – s dobrými úmysly samozřejmě). Jak ovšem říká staré rčení – cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly. Bylo by nám však cokoliv vyčteno, kdybychom děti do ničeho nenutili?

S tímto vědomím jsem došel k úvaze, že nejlepší sázka je na svobodu. Ač také ne 100% jistá, má v sobě nejméně prvků, které se mohou pokazit. Kdo by mohl zpětně napadnout svobodu? A jakými argumenty? “Zlosyne! Nechal jsi mě dělat si to, co jsem potřeboval”?

2 – Nemožnost ekonomické kalkulace (centrální plánování nefunguje)

Podobně je tomu v nemožnosti ekonomické kalkulace v rakouské ekonomické škole. Ta dokazuje, že ať už je naše vědecké bádání sebelepší, centrální řízení komplexních systémů nikdy nebude tak dobře fungovat, jako svoboda a přirozený svobodný trh a centrální zásahy jsou vždy odsouzeny k předem nedohlédnutelným škodám (Ludwig von Mises). Stejně tak si myslím, že autentická a svobodná cesta dítěte bude s mnohem menší pravděpodobností v budoucnu otočena proti nám (a především proti dítěti). Mnohem méně pravděpodobně, než centrální plánování vývoje dítěte skrze donucovací prostředky a násilí (násilím teď myslíme i příkazy a “jemné” donucovací prostředky). Centrální plánování s téměř stoprocentní pravděpodobností bude v budoucnu napadnuto a rozbito a stejně jako u ekonomie budou odhaleny dnes nedohlédnutelné škody způsobené kdysi dobrými úmysly. V případě svobody a přirozenosti tato pravděpodobnost dle mého názoru značně klesá. Neznamená to, že máme stagnovat, že máme přestat bádat a prosazovat nové přístupy. Jen je potřeba je neprosazovat násilím. Jakožto rodič vidím svou roli mnohem více jako průvodce a pomocník, než jako centrální plánovač, policajt a vševědoucí guru v jednom.

3 – Chaos, přirozenost a svoboda jsou antifragilní

Představte si opět příklad s křižovatkou. New Yorkská křižovatka plná světel je velice fragilní, jelikož její fungování je závislé. Závislé na systému, na centrálním plánování, na spolehlivosti světel. Jakmile přijde krize, semafory zhasnou, jednotlivci náhle nejsou schopni kooperovat, dokud se krize neopraví, jelikož tito jedinci odevzdali svou zodpovědnost centrálnímu plánovači, který může selhat a ovlivní tak všechny. Na druhou stranu na Asijské chaotické křižovatce jsou veškeří jedinci páni svého osudu již nyní a nejsou závislí na žádném systému, funkčnost je rozprostřena mezi nezměrné množství jedinců a není zde žádná centralizovaná moc, která by mohla selhat a všechny paralizovat – mohou selhat jen jednotlivci, což neohrozí chod celé křižovatky, nýbrž jen její zanedbatelné části.

U dítěte je to podobné. Jakákékoliv zasahování do jeho vývoje znamená, že na nás bude závislé. Závisí na tom, že jsme dokonalí a neděláme chyby (a že umíme dokonale předpovídat, co je pro něj dobré, což je utopie). Jak jsme si však již vysvětlili, nikdy nebudeme dokonalí. Podobně jako v ekonomii, naše dokonalé postupy a zásahy mohou sice vylepšit jednu oblast, ale nikdy nebudeme vědět, v kolika dalších nadělají problémy (a často se to ani nikdy nedozvíme – dobrým příkladem je třeba klasické zastropování cen, které nikdy nedopadne dobře). A i kdybychom dokázali být dokonalými rodiči, kteří nějakým záhadným způsobem přišli na to, co je objektivní smysl života a jak se k němu správně dostat, dítě nebude soběstačné, bude závislé na nás a my nemusíme (stejně jako semafory v New Yorku) být vždy dostupní (minimálně ne v naší úplné dokonalosti). Takové dítě pak v případě naší nedostupnosti bude znevýhodněno. Bude fragilní.

Necháme-li ovšem dítěti již od útlého dětství svobodu, vynecháme náš slabý článek z řetězce. Dítě na nás nebude závislé a bude schopné zvládat životní překážky ať už budeme dokonalí, nebo ne, případně ať už budeme k dispozici, nebo ne. ČÍm menší závislost, tím menší zranitelnost. Tím větší antifragilita.

4- Nikdy nebudeme znát náklady obětované příležitosti

O tomto fenoménu jsem již psal v článku “Děti a technologie” a proto tentokrát jen krátce:

Pokud budeme dítěti pevně stanovovat životní plán a donutíme jej, aby se vzdělávalo v konkrétních věcech místo aby třeba hrálo počítačové hry, nebo zkoumalo dinosaury, nikdy nezjistíme, zda jsme ho neochudili o jeho skutečný potenciál, který není možné předem odhadnout (zda jsme pro dobrou věc neobětovali potenciálně důležitější příležitosti). Mnoho rodičů sice své děti nutí do zdánlivě dobře vypadajících vzdělávacích postupů, aby získaly určité znalosti, které přeci stoprocentně budou potřebovat, jenže takový přístup přináší veliké riziko. Nikdy nemůžeme přesně vyčíslit, o co tímto nátlakem dítě připravíme (tj. neznáme náklady obětované příležitosti). Životní cesty jsou nevyzpytatelné a nevíme, zda dítě nedokáže plně rozvinout svůj potenciál úplně jiným způsobem, než jakým jsme zvyklí. Můžeme mu pomáhat, můžeme mu radit, ale donucování je obrovským rizikem, že nakonec budeme těmi, kteří je v dobrém úmyslu připravili o jejich pravou cestu za naplněním, která je mnohdy u zrodu nerozpoznatelná.

Vy nikdy dopředu neodhadnete, že třeba dětské nadšení dinosaury nebude právě tím, co dítě nasměruje na cestu plnou růstu. Že se zájmem o dinosaury nenaučí pracovat s informacemi, kriticky myslet, nebo hledat spojitosti, což budou nakonec dovednosti, které budou zcela dominantní v jeho následné kariéře. A vy byste jej o tyto dovednosti klidně mohli připravit tím, že ho donutíte místo dinosaurů učit se angličtinu (která na první pohled přeci přináší jasná objektivní pozitiva), čímž byste mohli docílit toho, že obětujete obří příležitost osobního růstu za schopnost komunikovat, která sice může být vhodná, ale nikdy nebudeme vědět, jestli nebyla méně důležitá.

A my každým zákazem a příkazem reálné riskujeme, že mu sebereme možnost vyrůst ve velkého člověka a naplnit svůj potenciál. Akorát že tento risk si mnoho lidí nepřipouští. Připouští si pouze jeho opak

“když něco neudělám a včas nezakážu, nebude z něj dobrý člověk”,

ale zapomínají, že existuje i

“když něco udělám a zákážu, možná mu seberu možnost být dobrým člověkem

Na toto riziko se zapomíná ředevším proto, že ty následky nelze zpětně vyhodnotit (nelze zpětně stanovit náklady obětované příležitosti). Vy nevíte, o jaké životní cesty jste připravili dítě, když jste mu zakázali koukat se na tik tok. Nevíte, do jaké rabbit hole by při tom koukání náhodou spadlo, zda-li by se díky tomu nenaučilo specifické dovednosti, které by v dospělosti zúročilo a dotáhlo do dokonalosti. Prostě uplatníte centrální plánování a pak už si jen můžete říkat, že to je správně a kdybyste to neuplatnili, vaše dítě by skončilo špatně. Ve skutečnosti jste vyměnili jedno riziko za jiné. Vyměnili jste riziko domnělé představy závislosti na tiktoku za riziko nenaplnění vlastního potenciálu a neúplné a neutentické životní cesty.

5 – S přirozeným a svobodným zájmem je člověk nejefektivnější

Jak jsem již zmiňoval, úplně klidně se může stát, že se dítě skrze dinosaury naučí kriticky myslet, což jej nakonec dovede k plně rozvinuté a úspěšné osobnosti v dospělosti. Pokud mu však řekneme, že nyní je čas na dinosaury zapomenout a začít s matematikou, může se klidně stát, že dítě strhneme na této životní křižovatce na méně správnou cestu. Nehledě na to, že člověk (i dospělý) se vždy učí nejefektivněji ve věcech, o které jeví přirozený zájem. I kdyby byla matematika důležitá, pokud ji dítě zrovna nepotřebuje a nechce, bude se ji učit mnohonásobně déle a dostane se do mnohem menší hloubky, než kdyby bylo ponecháno tématu, o které zrovna jeví zájem. Proto je nejlepší sázka na jistotu mu tento nesmírně silný hnací motor přirozeného zájmu nevypínat a nepřipravovat jej o hloubky ve víře, že mu dáváme něco lepšího – i kdybychom mu dávali něco lepšího, nikdy v tom bez přirozeného zájmu nebude tak efektivní a nedojde tak daleko. Sázka na svobodu je v tomto případě nejjistější metoda, která potenciálně může splňovat dokonce i čistě utilitaristické očekávání mnohem více, než nucený zájem, který nefunguje, případně nikdy nefunguje tak efektivně.

5- Dítě ví nejlépe, co potřebuje

Nikdo nikomu nevidí do hlavy. Ani rodiče dětem. Nikdo jiný, než vy sami, nezná všechny okolnosti, všechny myšlenky, všechny detaily pro vaše rozhodnutí. Jen osoba sama ví, co je pro ní nejlepší, není-li ještě pošramocená vzdělávacím systémem natolik, že tuto schopnost ztratí (protože jí vzdělávací systém učinil skrze dlouholeté modelování závislou na autoritách). Nechme děti rozhodovat sami za sebe a ony budou prosperovat. Občas se možná rozhodnou špatně, ale špatná rozhodnutí jsou nedoceňována. Špatná rozhodutí neznamenají selhání, nýbrž příležitosti k učení. Máte-li utkvělou potřebu své dítě neustále něčemu učit, pak je tou nejúčinnější metodou nechat jej dělat chyby. Poučení se z chyby je tisíckrát efektivnější, než poučení z nechtěné přednášky – to ví každý psycholog i každý podnikatel.