Děti a technologie

Děti a technologie jsou častým tématem všech svobodných rodičů. Nikdy jsem moc nepochopil proč. Ze všech věcí, které mi při pohledu zpět na dětství ve státním systému přišly problematické, byly technologie právě tím nejmenším zlem. Za mnohem závažnější zátěž považuji povinnou školní docházku, podřízenoou roli, nutnost uznávat nepřirozené autority apod. Technologie nikdy nenapáchaly tolik škod a to i přesto, že jsem si je v dětství pustil velice blízko k tělu. Technologie totiž měly jednu důležitou vlastnost, kterou všechny ostatní špatné věci neměly – vybral jsem si je naprosto svobodně a v souladu se svými potřebami.

Pojďme se teď podívat na důvody, proč by dle mého názoru dítěti měla být ponechána svoboda i v tak kontroverzní věci, jako jsou technologie (tj. dovolit dětem co chtějí, i kdyby koukaly na “kraviny na youtube”). Proč si myslím, že obavy ze závislostí, zákeřných algoritmů a děsivých studií na nejrůznější škodlivé vlivy stále nejsou dostatečným argumentem k omezení svobod a k praktikování zákazů (případně proč nelze dělat úplně černobílé závěry). Mnoho z těch důvodů jsem vzal z literatury, podcastů a nejvíce asi z pravidelných povídání Martina Urzy a Gabriely Ježkové, jedněch z největších zastánců svobodných dětí v ČR (tímto jim skláním poklonu).

Studie jsou dělány na dětech v zajetí

O dětech a technologiích lze nalézt na internetu nejrůznější studie. Mnohé z nich mohou přicházet se znepokojivými výsledky (a mnohé zase naopak – studiemi si člověk zvládne podpořit jakékoliv přesvědčení, čest výjimkám v řadách pečlivých a nezaujatých vědeckých čtenářů). Jakožto unschooleři bychom však měli k těmto výsledkům přistupovat s rezervou, neboť se ve skutečnosti vyhodnocují na úplně jiných bytostech, než máme doma. Studie jsou prováděny na dětech, které navštěvují státní školství a vrůstají v “normálních” nesvobodných poměrech.

Dbát však na studie nesvobodných dětí (řešíme-li přitom životy dětí svobodných) je stejně ošemetné, jako vzít studii prováděnou na kosatce zavřené v akváriu a vyvozovat z ní důsledky na kosatku žijící na otevřeném moři. Takové studie jsou jednoduše zavádějící, nepřesné, nebo úplně mimo. Je to podobné, jako když ve studiích údajně popírajících carnivore zkoumáte lidi, jejichž “masová dieta” spočívá v navštěvování KFC a McDonalds.

A to nehledě na fakt, že když mi pošlete studii o škodlivých vlivech, budu vám já schopen do konce dne poslat zpět dvě studie o vlivech přínosných. A jelikož s největší pravděpodobností ani jeden z nás nejen nebude dosahovat dostatečné expertýzy na vyhodnocení kvalit těchto studií, nýbrž dokonce ani při vysokých kritických schopnostech nebudeme mít možnost znát všechny okolnosti, které mohly s výsledky (ať už kladných, nebo záporných) vědeckých experimentů zamávat (případně s jejich interpretací), půjde ve výsledku jen informace, které mohou působit jako jakési nápovědy, nebo berličky ve vašem logickém uvažování a pozorování světa, ale nikoliv jako tvrdá neprolomitelná fakta.

Já sám o sobě přiznám, že takovou expertýzu na čtení a analýzu studií (abych z nich mohl dělat skutečně silné závěry) nemám. A už vůbec si nemyslím, že já, nebo vy (nebo 99% populace) je i teoreticky schopná z konkrétních experimentů vyvodit správné celospolečenské interpretace, jelikož je rozdíl mezi empirickými experimentálními výsledky a následně jejich vztažením na nekonečně složitou skutečnost s miliardami proměnných. A jsem si plně vědom toho, že číst interpretace studií z bulvárních plátků (jako New York Times apod) může přinést více škody než užitku, jelikož tyto interpretace mají často jinou incentivu, než přinést “pravdu” (například přilákat co nejvíce čtenářů, nebo rozvířit emoce). Proto se ve svém čtení reality více snažím spoléhat na logické a deduktivní úvahy a přímé pozorování světa kolem sebe a studie brát spíše jako studnice inspirací k různým úvahám (minimálně v tomto odvětví, samozřejmě existují exaktnější odvětví, kde lze studiím přiklánět mnohem silnější váhu – například fyzika).

Posedlost sportem a uměním se toleruje

Slyšeli jste někdy o příbězích slavných sportovců, kteří vypráví, jak již od útlého věku trávili celé dětství v tělocvičně? To zní obdivuhodně, že? Slyšeli jste už někdy o slavných muzikantech, kteří již od útlého dětství seděli hodiny před piánem? Úžasné… Jakmile by se ale mělo dítě nadchnout do počítače a prosedět u něj hodiny, dostáváme náhle panické ataky, rozsvicejí se nám červené kontrolky a říkáme si, že tady se stala chyba.

Myslím si, že nadchnout se extrémně do sportů je na stejné úrovni, jako nadchnout se do technologií. A často to ani není o moc intelektuálně bohatší. Co je tak úžasného na dítěti, které 8 hodin denně hází míč na koš oproti dítěti, které 8 hodin ťuká do klávesnice? Z jakého důvodu jsou tyto dvě činnosti brány tak rozdílně a z jakého důvodu jedno nazýváme zdravým nadšením a druhé posedlostí, nebo dokonce závislostí? V mládí jsem hrál tenis a když jsem se do něj na pár měsíců hodně zažral, uměl jsem strávit celé odpoledne tím, že jsem pinkal míček o zeď. Furt dokola. Pink pink pink. O nijak intelektuálně obohacující činnost nejde, navíc ani fyzicky zdravou (člověk neúměrně zatěžuje jednu stranu těla). Přesto bylo mé pinkání považováno za brilantní odhodlání a bylo odměňováno četnými pochvalami ze stran dospělých. Když jsem o pár let později byl členem klanu v počítačové hře Left4Dead, celé dny seděl u počítače a reálně se svými spoluhráči trénoval poměrně komplexní virtuální turnaje, kde se kombinovala taktika s rychlým reflexem, nikdo mne pochválit nepřišel (což je vlastně dobře, jelikož dobře víme, že přílišné pochvaly u dětí vytváří “pochvalové závisláky”, ale o tom zase jindy 🙂 ).

Nedávno jsem slyšel svou příbuznou vyprávět o tom, jaká je její představa skvěle strávené dovolené u moře. Sedne si na pláž, otevře knihu a celý den čte. Popisovala to jako něco báječného – jako činnost, která jí dovolí úmornou dovolenou s dětmi a rodinou přežít. Kdybych se jí ale zeptal, zda-li by bylo v pořádku, kdyby si děti otevřely notebook a celý den do něj koukaly, náhle by bylo vše jinak. Koukat na dovolené do notebooku je totiž ohromná ztráta času a potenciálu dovolené. Koukat na dovolené do knihy je v pořádku, protože… vlastně nikdo neví proč, prostě to tak je a basta.

Každý koníček má svá “objektivní” negativa

Někdy se vynoří argumenty jako – “já bych mu ty technologie i dovolila, jenže objektivně vidím, že si níčí tělo”. Když se totiž dostaneme přes relativitu toho, že to, co nám přináší hodnotu, je čistě subjektivní věc a nelze za někoho říct, jestli je pro něj více obohacující koukat celé dny na papírové stránky s písmenky, házet mičudu do koše, mačkat klávesy u piána, nebo koukat do počítače, pokusí se zděšení rodiče utéct k jakési objektivitě.

Tím se ale dostáváme k tomu samému. Každý koníček má své trade offy. Každá činnost provozovaná s extrémní vášní přináší stinné stránky. Tenis přináší tenisový loket a problém se zády, box a fotbal přinášejí otřesy mozku (a hloupnutí?), hudba bude přinášet problémy se zády úplně stejně jako notebook a čtení rozhodně může kazit oči také. Fotbal navíc může přinést třeba nevýhody toxického kolektivu. U všech výše vyjmenovaných věcí jsem ale nikdy neslyšel si rodiče ztěžovat. Nebo dítěti dokonce danou činnost zakazovat s argumentem “nehraj na to piáno, budou tě bolet záda!”, nebo “Na ten fotbal už tě nepustím, zabíjíš si mozkové buňky a budeš mít nohy do “O””. U technologií je tomu však jinak, s těmi není slitování.

Bojíme se novinek a neznámého.

Na předchozích bodech jsme si v podstatě ukázali mnoho případů, kdy měříme dvojím metrem. Kdy stejné věci procházejí u umění, čtení a sportu, zatímco u technologií nikoliv. Proč tomu tak je? Myslím si, že především proto, že technologie jsou nové. A podíváme-li se do historie, zjistíme, že na nové věci zkrátka lidé pohlížejí s despektem, nebo strachem. Bude to trvat ještě pár let, ale myslím, že za jednu, nebo dvě generace, budou technologie již naprosto normální a neděsivé stejně tak, jako je dnes normální a neděsivé číst knihu. A vězte, že byly v historii časy, kdy byly rodiče zděšeni z přemíry čtených knih. Z toho, že se jim jejich děti ztrácejí do fantaskních světů vytištěných písmenek (tehdy promakané technologie). Dnes se tato pozornost přesunula jinam a “staré dobré” knihy jsou najednou zbožštěny, jelikož si prošly časovým testem.

Když je dítě závislé na technologiích, je to problém. Je-li závislé na knihách, dostane pochvalu.

Návykovost technologií není tak hrůzná, jak se podává

Mnohdy se říká, že jsou například hry dělány odborníky ze světa adiktologů. Tato informace je nepřesná. Hry dělají vývojáři skrze svůj kreativní proces a adiktologové jsou ke hrám maximálně tak přizváni, aby poradili, jak udržet hráče soustředěného co nejdéle.

I to může znít trochu děsivě. Musíme si však uvědomit, že takové postupy najdeme všude kolem nás a ne jenom u technologií. Například v knihách. Chcete-li napsat dobrou knihu, zajdete si na kurz tvůrčího psaní. A co se naučíte na tvůrčím psaní? Nenaučíte se, co máte psát, nebo o čem, nýbrž jak udržet čtenářovu pozornost. Prozkoumáte všechny ověřené techniky, které čtenáře nutí k neustálé angažovanosti. Naučíte se, kdy čtenářům dávat které informace, aby zůstávalo ve čtení napětí a tajemství, kdy neříkat všechno, kdy používat tzv. cliff hangery, nebo jak zakončovat kapitoly tak, aby chtěl čtenář pokračovat dál nehledě na to, kolik je zrovna hodin a zda-li musí zítra vstávat do práce. To samé se opakuje u filmů, seriálů, divadla a dalších (věřte mi, mám na to vystudovanou filmařskou školu, tam jsme v jádru všichni takoví adiktologové). Jen se tomu neříká tak děsivě jako “týmy adiktologů”.

Snaha o naší pozornost je všude kolem nás a vyškrtnutím technologií se tomu nevyhneme.

Je-li dítě náchylné k závislostem, je správné ho před nimi bránit?

I kdyby si dítě udělalo závislost na hře, tak to neznamená nic jiného, než že bude mít nejspíše genetické predispozice k závislostem, případně nějaké trauma z dětství závislosti podporující (a tím nemyslím, že jste automaticky na vině vy, tato traumata mohou být i prenatální, nehledě na to, že hrozně moc procent dětského vývoje by měla utvářet prostá genetika). Dítě si zároveň může závislostí něco řešit, může to být obranný mechanismus, nebo zaplnění prázdného místa (vždy se u závisloti ptejte “jakou má dítě potřebu, že se vydává touto cestou, jakou potřebu si tím saturuje?”)

Já třeba predispozice k závislostem mám a hodně silné. Vyjmenujte cokoliv a já vám řeknu, že jsem na tom byl určitou část života závislý. Od počítačových her, přes porno, až po drogy a trading nebo i takové blbosti, jako kousání nehtů, křupání kloubů, kouření a podobně. Představte si, že by rodiče přišly a prohlásily “Je náchylný k závislostem, zakážeme mu pro jistotu všechno”. Co bych měl ze života?

Myslím si, že zakazovat takovým dětem styk s podněty, které tyto závyslosti vyvolávají, není správná cesta. Jak dlouho je před závislostmi budete chránit? Do konce života? A když mu uděláte prostředí, kde se k závislostem nedostane, nedopadne nakonec hůř, dostane-li se k nim zcela nezkušený a materiálně nezaopatřený až v dospělosti? Není lepší se naučit zvládat závislosti ve věku, kdy obživa člověka nezávisí na jeho produktivitě a kdy je člověku vytvářeno bezpečné prostředí, v němž může dělat bezpečné chyby?

Závislosti jsou přeceňované. Já jsem si svými závislostmi prošel. I v pubertálním věku. Bolelo to, bylo v tom mnoho emocí a strastí, ale nakonec bych nikdy nebral zpátky. Všechny tyto zkušennosti mě ohromně posilnily a naučily mě, jak pracovat se svou vlastní myslí. Prošel jsem si závislostí na počítačových hrách, v osmnácti jsem byl ze všeho venku a mohl naskočit do produktivního věku. Kolik mých dobrých kamarádů ještě v pětadvaceti trávilo všechen svůj volný čas mimo práci hraním her? A přitom jsem byl já to dítě, které propadlo v pubertě závislosti. Naučil jsem se s ní však brzy pracovat. – (čímž mimochodem nechci tvrdit, že hraní her v dospělosti je něco špatného! , spíš se snažím poukázat na často mylné představy rodičů, kdy vezmou současnou posedlost svého dítěte a vyvodí z nich, jak bude vypadat celý jejich dospělý život typu “on teď hraje hodně hry, tak to z něj bude tlustej geek popíjející rebully a sedící celý život u klávesnice posypané drobky z pizzy”).

Pokud svému dítěti nedovolíte dělat chyby (a to i v oblasti závislostí), v podstatě mu nedovolíte růst a zlepšovat se.

Zákazy u dětí zkrátka nefungují

Ať už z předchozími body souhlasíte, nebo ne, je to jedno. Zákazy stejně ve většině případů nefungují. Co myslíte, že jsem dělal, když rodičům vadilo, že jsem příliš často na počítači? Našel jsem si k němu cestu jinak. Trávil jsem víc času u kamarádů, kteří počítač měli. Nebo jsem si svůj počítač zapínal po nocích. Počkal jsem, až rodiče usnou, pak vylezl z postele, zapnul počítač a těsně před ranním zvoněním budíku do školy ho zase vypnul a zalezl na dvacet minut do postele, abych na svého tátu přejícího mi dobré ráno mohl hrát, jak jsem se právě vzbudil po dlouhém a krásném spánku. A pak jsem prospal celý školní den na lavici.

Zakážete dětem cukr? Budou ho o to víc jíst, když je neuvidíte. Zakážete jim brambůrky? To samé. Jistě si něco takového pamatujete u sebe. Kolikrát jste utratili celé kapesné v obchůdku za školou, abyste si koupili všechny špatné věci, které vám byly doma odpírány a demonizovány? A i kdyby jste byli natolik důslední, že byste si pohlídali každý okamžik svého dítěte, aby se k zakázané věci nedostalo, co myslíte – bude z takového zacházení zdravý a milující vztah? Tím se krásně dostáváme k dalšímu bodu.

Zákazy a nepochopení vás oddalují od vašich dětí

Zkuste si to převést na partnera. Jak by asi vypadalo, kdybyste rádi hráli šachy, ale partnerka by byla proti? Každý den by za vámi chodila s “ty už zase hraješ šachy?” a dívala se na vás s neskrývaným opovržením. Co by se stalo?

Přestali byste se svou ženou svůj koníček sdílet. Začali byste se za něj trochu stydět. Našli byste si kamarády se stejným koníčkem a tahali byste si své nadšení mimo domov, někam, kde se vám za něj nikdo nesměje, kde vás za něj nikdo nehodnotí. Doma byste se o svém volném čase přestali zmiňovat, velikou část svého života byste od partnerky úplně odstřihli. Ve výsledku byste se se ženou velmi odcizili.

To samé riskujete s dítětem, nebo s jakoukoliv jinou bytostí. Tuto myšlenku jsem slyšel od Zdeňky Šíp Staňkové, která tvrdí, že děti jsou taky lidi. Občas se zastavit a představit si, jak by nám bylo, kdyby se takto k nám choval náš stejně starý partner, je velice dobrá technika, jak si ve výchově uvědomovat některé dopady.

Nikdy nemůžeme znát náklady obětované příležitosti

Pokud dítěti něco zakážeme a donutíme ho dělat něco místo toho, nikdy neznáme náklady obětované příležitosti. Centrální plánování nefunguje (jak známe z ekonomie) a to ani u dětí.

Pokud dítěti centrálně naplánujeme život podle nějakého vědeckého výzkumu a budeme ho nutit do vzdělávání se třeba v exaktních vědách namísto hraní počítačových her, nikdy se nedozvíme, jestli jsme ho nepřipravili o jeho skutečný potenciál, jehož podstatu nikdy nemůžeme předem odhadnout. A ačkoliv mnoho rodičů nutí své dítě k určitým znalostem z dobrého přesvědčení, že “to přeci bude potřebovat”, tak takový člověk hodně riskuje, protože nikdy nedokáže vykalkulovat o co dítě tímto nátlakem připraví. Cesty života jsou nevyzpytatelné a my nevíme, zda dítě nedokáže projevit svůj plný potenciál úplně jiným způsobem, než jsme zvyklí. Můžeme mu pomáhat, můžeme mu radit, ale nutit jej do věcí je za mě obrovské riziko a já s dovolením nemám koule na to být ten, který ve výsledku připraví své dítě o svůj plný potenciál – ač v dobré víře.

Představte si, že byste mohli skočit deset let v čase dopředu v paralelních vesmírech. V jednom vesmíru byste viděli své dospělé dítě, kterému jste zakázali technologie a v druhém to, kterému jste je povolili. Ani trochu bych nebyl překvapený, kdyby vašim hodnotám a vašemu ideálnímu obrazu skvělého dospělého člověka (ale na tyto ideály pozor, používám je jen pro argument, v reálném životě je raději rovnou zahoďte) odpovídal ve výsledku víc ten, který celé dětství strávil u počítače. Tam je zkrátka tolik faktorů, že to nelze předpovědět.

Třeba si na počítači našel lépe sociální kontakty, než ten, co měl technologie zakázané. Třeba se naučil větší svobodě. Třeba se dříve osamostatnil. Třeba si v dětství prožil všechny špatné věci, kterými na nás svět technologií útočí, a v dospělosti už byl vyzrálý a antifragilní člověk. Nikdy nevíte. Můžete si říkat “zakážu svému dítěti technologie, aby neskončilo tak, nebo onak”, ale ve skutečnosti je růst dítěte tak složitá a nedohlédnutelná věc, že se zákazem technologií může stát přesný opak – může přijít o příležitost k růstu. Mnohem jistější taktika (dle mého názoru) je to nechat na dítěti, protože to jediné zná všechny informace a kontext a proto má nejlepší pozici k rozhodování. A rozhodne-li se špatně, vždy to znamená alespoň příležitost k růstu (takže win win situation, jste-li utilitaristi).

Na závěr doplním příklad mého synovce. Ten byl do svých čtrnácti takové normální dítě procházející jemnou pubertou. Prostě se jen tak normálně protloukal životem. Pak přišel covid, děti se zavřely do domovů a tam zmizely v technologiích. Synovec se nakazil, když byl zrovna na návštěvě u nás, takže pak byl s námi v karanténě pod našim dohledem a vězte, že koukal do telefonu od rána do večera, ať už měl online výuku, nebo ne. Koukal do něj, jelikož u jeho rodičů byl telefon demonizován, zatímco my jsme na zákazy neměli ani čas, ani chuť. A výsledek? Vykoukal si na youtube tak zajímavý obsah, že se namotivoval k úctyhodným výkonům. Nyní ve svých šestnácti letech vydělává peníze, investuje do akcií a ještě vyhrává celorepublikové soutěže v posilování. Především z něj ale dnes vyzařuje veliká osobní síla a pocit, že ví jasně, co chce (a já si vážně myslím, že to vše začalo tady, jelikož jsem s ním celou karanténu sdílel pokoj a poslouchal tak, na co se kouká).

Představte si, že bych mu technologie tehdy zakázal (respektive spíše moje žena, jeho starší sestra). A připravil bych ho o toto rozkřesání malé jiskry ve veliký plamen. O rozkřesání které ani náhodou nebylo zpočátku (když ještě koukal na uřvaná youtube videa z GTA a podobné “bezduché nesmysly”) odhadnutelné a příliš aktivní rodič by jej mohl svým dobrým úmyslem od této jiskry odtrhnout a poslat ke knize, matematice, nebo angličtině, kteréžto vypadají na první pohled mnohem přínosněji. Měl by pak možná přečtenou chválihodnou literaturu, případně by uměl lépe anglicky, ale přišel by ve výsledku o mnohem více. O to, že si v brzkém věku sám urovnal, co od života chce a kam míří. A také o to, že se věnoval tomu, pro co měl zrovna největší nadšení, čímž danou věc několikanásobně zefektivnil (a angličtinu si může nechat na později – až bude mít potřebu a nadšení právě do ní). Takový zákaz zkrátka není sranda, tímto donucováním skutečně můžeme potenciálně zmařit celé lidské osudy.

My každým zákazem a příkazem reálně riskujeme, že mu sebereme možnost vyrůst ve velkého člověka a naplnit svůj potenciál (skrze zmaření nečekaně důležité cesty, jejíž důležitost nedokážeme předem odhadnout), akorát že tento risk si mnoho lidí nepřipouští. Připouští si pouze jeho opak

“když něco neudělám a včas nezakážu, nebude z něj dobrý člověk”,

ale zapomínají, že existuje i

“když něco udělám a zákážu, možná mu seberu možnost být dobrým člověkem

Na toto riziko se zapomíná ředevším proto, že ty následky nelze zpětně vyhodnotit. Vy nevíte, o jaké životní cesty jste připravili dítě, když jste mu zakázali koukat se na tik tok. Nevíte, do jaké rabbit hole by při tom koukání náhodou spadlo, zda-li by se díky tomu nenaučilo specifické dovednosti, které by v dospělosti zúročilo a dotáhlo do dokonalosti. Prostě uplatníte centrální plánování a pak už si jen můžete říkat, že to je správně a kdybyste to neuplatnili, vaše dítě by skončilo v pekle (je dobré si v tomto uvažování uvědomit sílu svého ega, jeho potřeby kontrolovat a jeho přesvědčení, že ví všechno lépe, než ostatní). Ve skutečnosti jste však vyměnili jedno riziko za jiné. Vyměnili jste riziko domnělé představy závislosti na tiktoku za riziko nenaplnění vlastního potenciálu a neúplné a neutentické životní cesty.

Svobodou a špatnými rozhodnutími se dítě stává silnějším

Stát nám diktuje, že máme děti dát do školy, kde je celá jejich mozková kapacita až do osmnácti let zaplněna matematikou, dějepisem a společenskými vědami. Neříkám, že se to nemůže hodit… ale myslím si, že svoboda a možnost rozhodovat sám za sebe od útlého věku může ve výsledku přinést mnohem více ovoce (opět – i v případě jste-li utilitaristi a na ideálech svobody vám zas tak moc nesejde).

Dítě, kterému je od útlého věku ponechána svoboda se rozhodovat samo za sebe, může ve výsledku projít mnohá závislostmi, nebo strávit 70% času na technologiích, ale naučí se hrozně důležitou věc – být pánem svého života. A vězte, že to je přesně ta věc, která například mě po škole velice chyběla. Mnohem lépe bych na tom v dospělosti byl, kdybych hned v 18 věděl, co chci. Ve skutečnosti jsem však 18 let vyrůstal v prostředí, kde za mě věděli “co chci” všichni ostatní a má intuice byla utlačována (ať už školou, nebo rodičovstvím). A pak jsem náhle dostal svobodu a všichni ode mne očekávali, že najednou lusknutím prstu budu vědět co se sebou. Jaký je smysl mého života. Co chci dělat. Čím chci být. A to jsem přesně nevěděl. Byl jsem náhle ztracen a celých sedm let jsem se musel hledat a snažit se zvrátit tyto naučené vzorce chování, kdy za mě rozhodují ostatní. Jaká zbytečná ztráta času…

Kdybych se radši celé dětství učil tomu, že jsem zodpovědný za svůj život a za svá rozhodnutí, kdybych získal skrze svobodu schopnost se za sebe plně rozhodovat a vědět, co chci, mohl bych být efektivnější a to i v případě, že bych třeba díky své svobodě vůbec nenastoupil do školy, nebo byl celé dětství jen na technologiích. Protože doučit se po 18 matematiku v případě, že jí k něčemu potřebuji, je nakonec mnohem větší hračka, než přijít na to, co chci / co je mé autentické já / jaký je můj smysl života, nebyl-li jsem k tomu nikdy veden a bylo-li mi toto rozhodování upíráno.

Když děti necháte se za sebe volně rozhodovat, můžou skončit u technologií. Můžou trávit spoustu času “blbostmi”. Říkejte si ale, že i kdyby ty technologie byly tupé a bezduché, dítě se učí brát za sebe samo zodpovědnost a už to je tak veliká přidaná hodnota, že vyváží i tu nejtupější zálibu. Učí se najít si co chce. Někdy skrze bolest a chyby. Ale učí se. Nikdy nejde jen o bezduchou a nesmyslnou činnost, vždy je tam nějaké studium, i když ne vždy úplně explicitní. A uvidíte, že v dospělosti jako když najde.

Dítě ví nejlépe, co potřebuje

Nikdo nikomu nevidí do hlavy. Ani rodiče dětem (i když si to velice často myslí). Nikdo jiný, než vy sami, nezná všechny okolnosti, všechny myšlenky, všechny detaily pro vaše rozhodnutí a potřeby. Jen osoba sama ví, co je pro ni nejlepší, není-li ještě pošramocená vzdělávacím systémem natolik, že tuto schopnost ztratí (protože jí vzdělávací systém učinil skrze dlouholeté modelování závislou na autoritách). Nechme děti rozhodovat samy za sebe a ony budou prosperovat. Občas se možná rozhodnou špatně, ale špatná rozhodnutí jsou nedoceňována. Špatná rozhodutí neznamenají selhání, nýbrž příležitosti k učení. Máte-li utkvělou potřebu své dítě neustále něčemu učit, pak je tou nejúčinnější metodou nechat jej dělat chyby. Poučení se z chyby je tisíckrát efektivnější, než poučení z nechtěné přednášky – to ví každý psycholog i každý podnikatel.