Naše děti nám nepatří, půjčujeme si je od státu

Státy za posledních pár desítek let převzaly většinu zodpovědnosti, kterou si pro sebe dříve střežily autonomní rodiny. Rodiče mají stále méně zodpovědnosti za své děti a stát jim stále více zasahuje do výchovy.

Dnes jsme ve společnosti, kdy nemůžeme děti rodit svobodně doma (a pokud ano, musíme se dovolit u státu), nemůžeme děti svobodně vychovávat, nemůžeme je svobodně učit. Jakmile naše děti dospějí do věku, kdy už nejsou biologickými potřebami vázané na své rodiče, přivlastní si je stát. Od věku cca 5 let přestávají být děti naše. Jsou státu. A my můžeme jen přicházet za státem s prosbami a žádat ho, zda-li by nebyl tak hodný a naše vlastní děti nám nezapůjčil. Musíme se dovolovat na domácí výuku a pokud stát uzná za vhodné, domácí výuku zruší. Děti mu totiž patří.

V pěti letech musíme jít do školky a ptát se naprosto cizích učitelek, které naše dítě nikdy v životě neviděly, neznají jeho potřeby, pocity ani charakter, zda-li by byly tak hodné a nechali toto dítě s námi. Musíme je přesvědčit, že jim s námi bude lépe. Děti nejsou naše. Jsou státu. A my si je půjčujeme jako v nějaké šílené střídavé péči.